6. 12. 2011

Revitouš v mixéru

Miroslav Vitouš je jedním z muzikantů, kteří se – ne tak úplně vlastním přičiněním – stali součástí kurážného projektu. Na jeho počátku stálo nutkání chilského elektronika Ricarda Villalobose vmíchávat do klubové hudby nahrávky, které v klubech běžně neznějí. Když producent z Universal Music zaslechl, jak do spleti

beatů zasazuje útržky z Arva Pärta, nabonzovali tu zvěst šéfovi vydavatelství ECM, producentu Manfredu Eicherovi. Villalobos pustil Eicherovi pět tracků a získal svolení k remixerskému projektu. Směl použít cokoli z katalogu ECM: vybral si i titul kontrabasisty a skladatele Vitouše Emergence.

Nové dvojalbum Re: ECM je cenné tím, jak tu na sebe narážejí rozdílné hudební, a tedy i společenské komunity. Villalobos, který s rodiči ve třech letech na útěku před Pinochetem přesídlil do Německa, má velmi dobré jméno na scéně nezávislé elektroniky a patří ke klíčovým vynálezcům stylu minimal techno. To je pochopitelně naprosto jiná estetika, než jazzmani a skladatelé kolem ECM – John Abercrombie, Paul Motian či Louis Sclavis. Ale Eicher jako producent měl vždycky tendence utopického diktátora: „ekumenicky“ přibližovat vzdálené a ukázat, že v harmonii může koexistovat třeba brazilský a skandinávský improvizátor. Podobně i tady dává prostor hráčům na fragmenty nahrávek, aby osvědčili, že mohou být stejně srozumitelní a humánní, jako Abercrombie a spol.

Konečně, podle svědectví obou autorů Re: ECM (s Villalobosem spolupracoval německý Max Loderbauer) spontaneita měla při vzniku silné místo. Používali totiž elegantní starší mixpult, který nedisponoval pamětí, jež by po vypnutí zafixovala nastavené hodnoty. V praxi to znamenalo, že muzikanti museli zvukovou koláž dokončit, než večer odešli ze studia a zhasli: jinak by byl výsledek ztracený. Pracovali tedy tempem skladba/den: své improvizace, údajně plné interaktivity, nahráli do analogového pásu a později

sestříhali. Na výsledku, plném asymetrické práce se smyčkami a jejich neustálou proměnou, je to dobře znát. Tohle album (jehož koncertní premiéra se chystá na léto) je přehlednou lekcí pro ty, kdo si ještě myslí, že elektronika se vylučuje s živým, senzitivním hraním, které si spojujeme s houslemi či piánem.

Jak vybírali ze čtyřicetiletého katalogu ECM? To je zajímavé, a přitom logické. Měli k dispozici jen hotová alba: v nich hledali místa, kde se hraje sólově či v kompaktní atmosféře. S tím není u ECM, prožívajících komorní polohy někdy až příliš, problém. Dobrá je ta široká škála: jako prvního si Villalobos vyhmátl Bernieho Maupina – méně známého saxofonistu, který ovšem hraje s Milesem Davisem na Bitches Brew. Následovala chorální hudba Arva Pärta, sólový kontrabas Vitoušův nebo houslista Paul Giger, který svými alikvótami zkoumal dozvuk katedrály v Chartres. Výsadní místo leitmotivu tu mají návraty k hudbě norského klavíristy Christiana Wallumroda: připomeňme, že u nás vystoupil v Anežském klášteře a Rudolfinu. Největší hvězdy ECM, Keitha Jarretta a Jana Garbarka, ve dvou hodinách mixů nenajdeme: možná nechtěly, možná dávají Eicher s remixéry najevo, že to jde i bez nich.

Přátelé elektronických průzkumů a postminimalismu by normálně nehledali „svou“ hudbu v katalogu ECM. Ti, kteří sledují ECM kvůli meditativnosti Arva Pärta či severských jazzmanů, by zase nevzali do ruky elektronický recyklát od „minimal techno“ průkopníka. Tentokrát se všem vyplatí, když odloží předsudky: Re: ECM je hudba, která spojuje.

Žádné komentáře:

Okomentovat